Můj celý příběh

Jmenuji se Dita a ráda bych se s tebou podělila o svůj životní příběh, který mě dovedl až k tomu, co mě naplňuje.

Jsem profesionální koučka, mentorka a navigátorka tvé cesty životem. Moje práce mě naplňuje a přináší mi radost. Myslím, že pomáhat druhým lidem je mým posláním, ačkoliv mě k tomu dovedla až má dlouhá a strastiplná cesta plná překážek. Ale bez toho, abych si touto cestou prošla, bych nebyla tam, kde jsem. Svoje zkušenosti s popálením, rozvodem ani střídavou péčí bych si dobrovolně nikdy nevybrala. Ale všechno v mém životě bylo, jak má být…

Když mi byli čtyři roky, dělali jsme se starším bratrem v garáži našich rodičů chemický pokus.

Při tomto pokusu, kdy bratr omylem polil svíčku místo vody lihem, jsme se oba vážně popálili. Z Mladé Boleslavi nás převezli do Prahy na popáleninové oddělení Vinohradské nemocnice. Po zásahu lékařů jsem měla obvázanou hlavu i ruce, velmi málo jsem viděla, ale naštěstí mi oheň nepoškodil oči — zrak jsem měla v pořádku. Měla jsem popálené ruce a také ze 45% popálený obličej.

Návrat domů, po dlouhodobé péči, byl těžký, ačkoliv jsem se těšila. Život nebyl stejný jako předtím. Ve školce se děti mému vzhledu smály a stranily se mě. Byla jsem smutná a cítila jsem se velmi osaměle. Aby mi popálená kůže neztvrdla, na obličeji a rukou jsem musela 24 hodin denně nosit speciální tlakové návlečky. Nedali se nikde sehnat, a tak mi je šila maminka ze speciální silné látky, být v nich celý den pro mě nebylo vůbec jednoduché. Rovněž jsem musela denně absolvovat bolestivé masáže, které mi velice znepříjemňovali dětství. Aby toho nebylo málo, díky obličejovému návlečku se mi zkřivily zuby. V pubertě jsem tedy musela nosit fixní rovnátka, a to mi v době, kdy jsem byla šikanována za svůj vzhled, velice ztížilo dospívání.
Až v závěru studia na základní škole jsem začala být docela oblíbená. Snažila jsem se ostatním pomáhat, protože jsem věděla, jaké to je, když má někdo problémy anebo se nemá komu svěřit. Velmi dobře jsem věděla, jak se cítí děti, kterým se někdo posmívá, protože jsem to tolikrát předtím zažila na vlastní kůži.
Celé své dospívání jsem se cítila jiná, odlišná, měla jsem pocit, že mezi ostatní děti nepatřím.

Paradoxně jsem se lépe cítila ve společnosti kluků, protože mě brali jako kamarádku a tolik neřešili moje popálení. V mých patnácti letech jsem s partou kluků začala jezdit na motorce a konečně jsem se cítila veselá.

Přála jsem si také zažívat všechny ty věci, co moje spolužačky. Na rozdíl od kluků, holky vždy hodně řešily mou vizáž. Dávaly mi najevo, že mě kvůli mému popálenému obličeji litují. Posilovaly tím mé pocity odlišnosti a mně to bylo líto a nesla jsem to velice těžce. V zimním období mé jizvy v obličeji vždy vystoupily a kůže mi ztmavla. Z léta si zase vzpomínám, na pro mě nepříjemné, návštěvy letního koupaliště se spolužačkami. Na slunce jsem kvůli své citlivé kůži nesměla, trčela jsem pod stromem a ostatní holky se opalovaly, bylo pro mě těžké zapadnout.

Když mi bylo kolem šestnácti let, okruh mých známých se začal postupně zužovat a i utužovat. Navzdory veškeré odlišnosti mohu říct, že jsem měla štěstí na lidi. Patřila jsem do party lidí, kteří mě brali takovou, jaká jsem, a můj odlišný vzhled neřešili. Moji kamarádi sami bojovali s problémy, ačkoliv to na nich nebylo na první pohled vidět.

Někteří se cítili okolím nepřijatí, nebo měli vztahové či psychické trable. A i když na tom byli fyzicky mnohem lépe než já, neváhala jsem je psychicky podpořit. Třeba jsem jim řekla: „podívej se na mě, jak vypadám a zvládám to…“ Přiznám se, že mi dělalo dobře, že se mi od nich dostávalo obdivu za to, jak jsem se s popálením poprala. Už tehdy jsem pochopila, že věci jako fyzický vzhled nebo postava, nejsou až tak důležité jako povaha a charakter člověka. Tenkrát jsme totiž neřešili jen problémy, povídali jsme si o čemkoliv, co nás v tu chvíli napadlo.

Pochopila jsem, že pokud se zaměřím na své silné stránky a budu pracovat na své duševní pohodě, budu také pohodu prožívat. Mysl má totiž velkou moc. Pevně jsem věřila, že se zvládnu psychicky uzdravit, i když vzhledem navždy zůstanu taková, jaká jsem. Chtěla jsem mít kolem sebe kvalitní lidi, kteří mě budou brát takovou, jaká jsem a věřila jsem, že se tak stane.

Poměrně brzy jsem si našla přítele – bylo mi sedmnáct a jemu moje kůže vůbec nevadila. Ano, musím uznat, že jsem měla štěstí na lidi. Ale myslím si, že jsem si to štěstí sama přitáhla svým psychickým nastavením, přesvědčením a vírou. Právě proto jsem se rozhodla motivovat i ostatní, aby své myšlení změnili.

 

Pravidelně jsem se v průběhu svého života vracela do Vinohradské nemocnice.

Tam jsem absolvovala desítky operací a úprav a během těchto pobytů nastal významný průlom v mém životě. Byla jsem tam v úzkém kontaktu s popálenými dětmi a jejich rodiči. Ty děti zažívaly to samé, co jsem tak dobře znala. Silnou fyzickou bolest. Velký strach, úzkost a zoufalství. V nemocnici jsem často a dlouho mluvila nejen s popálenými dětmi, ale i s popálenými dospělými, pro které bylo vše nové. Já už jsem měla část téhle cesty za sebou, ale oni potřebovali pomoc při zvládání prvních kroků náročného období, kdy bylo potřeba vše přijmout. Ráda jsem všem pomáhala, vyprávěla jsem jim, jak jsem se cítila já, když jsem v nemocnici s popáleninami byla poprvé a také jsem jim radila, co mi v tu dobu pomáhalo nejvíce, abych se cítili alespoň trochu lépe. Popáleniny na větší ploše těla jsou jedním z nejzávažnějších úrazů vůbec, ale i v těžkých případech lze po krůčcích účinně pracovat na uzdravení těla a především duše.

Zdravotnický personál mě už díky mým opakovaným hospitalizacím dobře znal. Když jsem kvůli „kosmetickým“ operacím opět ležela v nemocnici, cíleně mi na pokoj dávali pacienty ve špatném psychickém stavu. Lékaři a zdravotní sestry věděli, že jim dokážu v jejich trápení ulevit a pomoct, právě protože jsem si tím sama prošla. Měla jsem dokonce povoleno chodit po celém oddělení, abych mohla vyprávět ostatním pacientům svůj životní příběh. Tím jsem je chtěla motivovat a vrátit jim chuť do života. Už v tu dobu jsem si uvědomila, že psychicky jsem se dokázala uzdravit především díky sobě samé, a to obzvláště díky své motivaci a víře. Po dlouhé době jsem na sebe byla pyšná, že dokážu někomu pomoci. Již tehdy, to mi bylo asi šestnáct let, mě napadlo, že právě toto je moje životní cesta, na kterou bych se měla vydat. V tu dobu jsem to sice ještě nedokázala přesně uchopit, ale vášeň pro pomáhaní ostatním ve mně začala narůstat.

Při studiu vysoké školy jsem začala podnikat.

Rovněž jsem studovala spoustu literatury o osobním rozvoji.  Poté, co jsem se vdala, jsem se odklonila od svého záměru naplno pomáhat jiným. Narodily se mi dvě děti a provoz firmy vyžadoval spoustu energie. Snažila jsem se dát dětem svou pozornost na 100% a dnes vím, že to tak bylo dobře, protože s dětmi mám úžasný vztah. Manželství mi bohužel ale nevydrželo, a právě v tu dobu mě vše začalo opět silně táhnout k osobnímu rozvoji a pomoci jiným. Začala jsem navštěvovat kurzy seberozvoje. Docházela jsem k vlastní koučce a koučink mě úplně uchvátil.

Pět let po rozvodu jsem se seznámila se skvělým mužem. Odjeli jsme spolu do zahraničí, kde jsem se začala studiu osobního rozvoje a koučinku věnovat velmi intenzivně. Posléze jsem absolvovala kurzy, abych se mohla stát profesionální koučkou. V současnosti žiji napůl v Německu s manželem a napůl v Kněžmostě, v České republice. Ve vztahu jsem spokojená a šťastná. Dokážeme spolu komunikovat, řešit problémy v klidu a máme stejné názory a životní priority.

Když jsem začala pracovat jako koučka, viděla jsem, jak se mi lidi po několika sezeních doslova „mění před očima“.

Velmi mě těší a naplňuje, když vidím, že moji klienti mají úspěchy. Dokážou se sami motivovat, vedou si lépe ve vztazích a umí se více ovládat. Zvládají vyhrát nad svými vnitřními sabotéry a vybrat si prostředí, ve kterém chtějí žít nebo pracovat.

Mnozí z nich našli s pomocí koučinku svůj smysl života a plní si své sny. Každý totiž máme svoji životní cestu, která je jedinečná a neopakovatelná. 

A pokud právě ty chceš najít tu svoji, ozvi se mi, a já ti ráda pomohu s prvními kroky…

Domluv si se mnou 30min. nezávaznou konzultaci, ať zjistíš, jestli by tě koučování se mnou bavilo a uvidíme, jak se naše spolupráce vyvine.